Antoine de Saint-Exupéry,Citadela

"Cenu má pouze cesta. Pouze ona trvá, kdežto cil je iluze poutníka, kráčejícího od hřebene k hřebeni, jako by smysl byl v dosaženém cíli. A právě tak nemůžeš pokročit, pokud nepřijmeš, co je. A v odpočinek nevěřím. Neboť drásá-li člověka nějaký rozpor, není správné volit nejistý a nehodnotný klid za cenu slepého přijetí jednoho ze dvou prvků rozporu. Vyhýbá se snad cedr větru? Co by tím získal? Vítr ho drásá, ale i otužuje. Kdo by dokázal oddělit dobré od zlého, byl by věru moudrý. Hledáš, jaký dát životu smysl, ale smyslem je především stát se sám sebou, a ne pominout rozpor a tak dosáhnout ubohého klidu. A když tě něco drásá a staví se ti na odpor, dopřej si volnost růstu, neboť to zapouštíš kořeny a proměňuješ se. Buď blahoslavena ta otevřená rána, z níž se zrodíš: vždyť žádná pravda se neukazuje a není k dosažení v tom, co je zjevné. A pravdy, jež se ti nabízejí, jsou určeny jen k pohodlí a podobají se práškům na spaní. Pohrdám lidmi, kteří se sami otupují, aby zapomněli, nebo se pro osobní klid sami zjednodušují a udusí v srdci některou z tužeb. Pamatuj si, že každý neřešitelný protimluv, každý nesrovnatelný rozpor tě nutí růst, abys ho do sebe pojal. Nabíráš v uzlu svých kořenů beztvarou zemi, její křemen a humus, a k slávě boží buduješ cedr. Jen takový chrámový pilíř dosáhl slávy, který se zrodil v průběhu dvaceti pokolení ze svého střetávání s lidmi. A chceš-li růst ty sám, střetej se se svými rozpory: vedou tě k Bohu. To je ta jediná možná cesta. A proto rosteš, přijmeš-li utrpení."
(Antoine de Saint-Exupéry,Citadela)

Je pravda že člověk potřebuje zdi, aby se do nich ukryl ... Ale potřebuje také Mléčnou dráhu a širou hladinu moře, i když mu souhvězdí nebo oceán v té chvíli k ničemu nejsou. ... Znám lidi, kteří podstoupí dlouhý a namáhavý výstup na horu ... jen aby dosáhli temene před svítáním, aby se napili z hlubin dosud modravé pláně, jako když člověk hasí žízeň vodou v jezeře. ... A znám lidi, kteří potřebují moře ... nadechují se štiplavé soli a okouzleně žasnou nad divadlem, které jim v tu chvíli k ničemu není, neboť moře nelze uchopit. Omyli však své srdce z otroctví malicherných věcí. ... Nabírají si tedy z bohatství širé hladiny a blaženost, kterou zde našli, si odnášejí domů. A dům je pojednou jiný, neboť je kdesi pláň, nad níž svítá, a moře. Všechno se rozevře v cosi daleko širšího. Všechno se promění v putování, v cestu a okno k čemusi jinému, než je vlastní já. (A. de Saint-Exupéry)

"Nic z toho co jsem v tobě miloval, nemá hmotný smysl. Tvé rty, ano, ale když vytvářejí úsměv, který patří do světa forem. Láska se vlastně ani nerodí naráz, láska i přátelství se naopak rozrůstají, pomalu, v tichém a slavnostním obřadu, s delikátní ohleduplností a vcítěním do duše druhého, jimi se připravuje jejich přijetí. Láska a přátelství jsou vzájemnou poctou, oboustranným darem, a mají-li zůstat vznešené, musí si uchovat svobodu. " (A. de Saint Exupéry - Citadela)